Principy léčby

Každý člověk si neustále, jak vědomě tak i nevědomě, přetváří svůj vztah k sobě samému a ke svému okolí a podle toho pak uzpůsobuje svůj život. Během tohoto nekonečného procesu se ale občas dostává do různých nepříjemných situací nebo psychických stavů, se kterými potřebuje pomoci. Je to stejné jako u běžných tělesných nemocí – u nich si někdy pomůžeme sami, někdy musíme jít k lékaři, není to nic nenormálního. Také s naší psychikou si s některými potížemi můžeme pomoci sami, ale s některými je potřeba vyhledat nějakého „lékaře duše“, což je také zcela normální.

Představa, že: „to přeci musím zvládnout sám“, nám sice může dodat jisté sebevědomí, ale někdy tento přístup může nechtěně přivodit problémy mnohem větší, se kterými už sami nepohneme vůbec, a náš život se tak zvolna začně stávat velmi obtížným – a to jak duševně, tak nakonec i tělesně. Proto je mnohem lepší řešit problémy včas a užívat si bohulibých radostí života, které se nám nabízejí, než jej protrpět s výčitkami na špatný osud, za který si ale často můžeme nevědomě sami. Odhalit a zpracovat skryté obsahy v naší mysli, které nás silně ovlivňují, je pak směrem, který nás vede k celkové životní harmonii.

Psychologická péče se tedy zabývá naší psychikou a jejím vylaďováním. K tomu v poradně využívám převážně poznatky analytické psychologie Carla Gustava Junga (ale i jiných psychologických přístupů) obohacené o duchovní rozměr (díky zaměření na spiritualitu se získávají výraznější úspěchy při řešení různých problémů). Mým cílem je navodit u Vás celkovou psychickou pohodu, čehož společně dosahujeme vzájemným slaďováním všech Vašich osobnostních složek.

Jako velmi příjemný vedlejší efekt se následně dostavuje i zlepšení tělesného zdraví (psychologická péče je tedy vynikajícím doplňkem běžné lékařské péče).


Copak psychologie může pomoci i s tělesnými nemocemi?


Může a velmi účinně, jak? Podívejme se napřed na to, co je to zdraví:

Oficiální definice říká, že: „Zdraví je stav tělesné, duševní a sociální pohody“, případně popisuje zdraví jako „Schopnost vyrovnat se s denními aktivitami“. Tento stav je navozen vzájemným souladem v organismu a v prostředí.

Zdraví člověka má tedy vícerozměrný charakter – má svoji biologickou, psychickou a sociální stránku. Nelze oddělovat jedno od druhého, pro plné zdraví musí být všechny tři složky v pořádku a vyladěné mezi sebou. Nemoc je pak chápána nejen jako biologické narušení harmonického vztahu uvnitř organismu, ale také jako neschopnost adaptovat se na podmínky prostředí a neschopnost plnit společenské role. Každá nemoc je tedy nejen problémem tělesným, ale určitým způsobem zasahuje také téměř všechny duševní a duchovní oblasti člověka. Jde tedy o psychosomatiká onemocnění.

Pro účinnou pomoc je nutné zapojení léčby všech tří složek určujících naše zdraví (biologickou, psychickou a sociální). V ideálním případě je dobré řešit problémy ještě dříve, než se projeví nemocí na tělesné úrovni. Vlivem psychiky na tělesné pochody v organismu se zabývá psychosomatika, která je dnes už nedílnou součástí psychologie. Podívejme se teď na její principy napřed z duchovního pohledu, poté i z materiálního.


1. Duchovní pohled


Jak psychosomatika chápe nemoc?

V základě zcela opačně, než jak ji vnímá klasická medicína. Klasická medicína vnímá nemoc jako něco nepatřičného, co je potřeba odstranit. Podívejme se ale na nemoc z duchovního hlediska.

Pro lepší představu si napřed připomeňme tři skupenství vody: pára – kapalná voda – led. Pokud páře odebereme energii, stává se kapalnou vodou, odebereme-li ještě více energie, stane se ledem. Proč o tom mluvíme? S námi je to ve skutečnosti podobné, člověk má také jakási tři „skupenství“, která jsou však neustále přítomna (ostatně i voda může být za jistých podmínek přítomna ve všech svých skupenstvích současně). Člověk je totiž nerozdílným spojením ducha – spirituality, duše – psychických procesů a těla – hmoty. Stejně jako ve fyzice, tak i v psychologii můžeme mluvit o energii, ale v tomto případě o tzv. psychické energii.

Problémy, které nás potkávají, jsou příležitostí k tomu, abychom se po jejich vyřešení posunuli v životě někam dál. Můžeme je dokonce také proto vnímat jako určité životní dary, díky kterým se nám nakonec může vést lépe. Jaké možnosti máme, když jsme postaveni před nějaký vážný duchovní problém? První možností je, že na něj budeme patřičným způsobem reagovat, tedy vložíme do jeho řešení dostatek vlastní energie, a problém se naším zásahem přetvoří v něco pozitivního, co nás nakonec může obohatit. Druhou možností je, že do něj potřebnou energii nevložíme nebo jí vložíme příliš málo. Pak to bude totéž, jako kdybychom odebrali tu energii, kterou daný problém potřebuje.

Co se stane, když si problému nebudeme všímat a necháme vše být? Problém „poklesne“ na nižší úroveň, tedy z duchovní na duševní (jako když zkapalní pára). Stejný proces ale funguje i dál. Máme-li problém na duševní, tedy psychické, úrovni (ať už poklesem z duchovní oblasti nebo vzniklý přímo na této úrovni) a nedodáme-li mu potřebnou energii, buď z pohodlnosti nebo proto, že se problém projeví na nevědomé úrovni a my o tom tedy ani nevíme, pak tento původně psychický problém poklesne na ještě nižší úroveň, tedy na tělesnou (jako když se voda přemění na led), na této tělesné úrovni se pak problém projeví nějakou nemocí. Naše nevědomí už totiž vyčerpalo všechny své mírnější prostředky k tomu, aby nás vyburcovalo k nějakému řešení a teď muselo sáhnout k poněkud tvrdšímu způsobu upozornění, že něco děláme špatně, případně neděláme to, co bychom dělat měli. Můžeme trochu poeticky, avšak pravdivě, říci, že „Nemoc je myšlenka, která klesla na tělesnou úroveň.“ Vlastní tělo se tak stává projekčním plátnem nevědomých psychických problémů.

Nemoc je tedy z duchovního pohledu signálem, že něco není v pořádku na psychické úrovni. Potom samozřejmě nemá cenu bojovat proti tomuto signálu (větší tlak vyvolává ještě větší protitlak), ale hledat důvod, proč se tento signál objevil, hledat podstatu problému. Nemoc pak nebudeme vnímat jako nepřítele, proti kterému je nutné bojovat, ale jako přítele, kterému je potřeba porozumět a který se nám snaží něco sdělit (už samotnou změnou tohoto svého postoje vůči nemoci se sníží tlak, který na nás původní problém působí – zde jen připomenu známý výrok z evangelia: „Milujte své nepřátele“ – můžeme jej totiž chápat také v této souvislosti).

Pokud porozumíme tomu, co nám nemoc říká, pokud se „domluvíme“ se svými vnitřními „nepřáteli“, pak máme možnost vyřešit na duševní úrovni důvod jejího vzniku a vyléčit se. Pokud proti nemoci bojujeme pouze metodami klasické medicíny, můžeme se jí sice hrubou silou také zbavit, ale problém na duševní úrovní trvá dál a protože není vyřešen, projeví se za nějakou dobu znovu nemocí – stejnou nebo jinou. Člověk pak vlastně neustále chodí od jednoho lékaře ke druhému a pořád má nějaké zdravotní problémy. Přitom by stačilo jen porozumnět nemoci, tomu, co člověku sděluje, a následně se zachovat podle toho, co je po nás požadováno. Nemoc je tedy pro nás ukazatelem životní cesty. Pokud se podle tohoto ukazatele nevydáme, budeme jej v různých podobách potkávat stále znovu.

Pokud k nemoci přistupujeme z pohledu, že nám naznačuje, co je potřeba v našem životě změnit, tak se nejen zbavíme zdravotních potíží, ale především máme možnost se v životě posunout dál, obohatit se o něco, o čem jsme ani nevěděli, že bychom to mohli mít. Získáme duchovně bohatší život, po kterém naše nevědomí začalo nemocí volat. Byla by škoda toho nevyužít a nadále setrvávat v problémech a ještě navíc nemocní. V některých případech je samozřejmě velmi obtížné svoji nemoc přijmout a vnímat ji tak, jak jsme si právě popsali, ale pokud chceme žít kvalitnější život, tak je to naprosto nutné. (V této souvislosti bych opět připoměl jeden výrok: „Co je od Boha, je vždy dobré.“ Případně ještě další: „Pokud přijímáme od Boha to dobré, musíme od Něj přijímat i to, co se nám nelíbí, protože v konečných důsledcích je to pro nás také dobré.“)

Lidé zaměření výhradně duchovně by mohli další část přeskočit. Ale protože jsme v naší západní společnosti zaměřeni více na vědecké myšlení, než na spirituální, tak bude jistě pro každého užitečné, když se podíváme na principy psychosomatiky ještě z materiálního pohledu.


2. Materiální pohled


Znáte nejkrásnější Einsteinův vzorec? Je to známé: E=mc2. Říká, že hmota je formou energie. Ale nebojte se, fyzikou se teď zabývat nebudeme. V lidské rovině můžeme předchozí vztah zjednodušeně přeformulovat takto:

„Tělesné je pouze jiným vyjádřením duchovního.“

Před dalším textem si teď udělejme jednoduchý pokus, který pěkně ukáže, jak pouhá myšlenka ovlivňuje tělesné pochody. Následující text čtěte prosím pozorně a pomalu.

Při čtení tohoto odstavce, si co nejlépe představte citrón, krásný, zralý žluťoučký citrón. Berete ho do ruky, lehce ho promačkáte, aby pustil více šťávy. Pak si představujete, jak jej rozkrajujete a hned cítíte tu typickou kyselou vůni. Ještě si k rozkrojenému citrónu přivoníte a jeho aroma cítíte ještě silněji. Pak citrón začnete vymačkávat do sklenice, která se jeho šťávou začne plnit. Nakyslé aroma citrónu se šíři ještě silněji. Až je celý citrón vymačkaný, zvednete sklenici a znovu si k ní přivoníte abyste se potěšili tou vůní a začnete pomalu upíjet. Velmi silně vnímáte tu typickou kyselou chuť

Už tušíte? Pokud jste si vše opravdu pozorně četli a živě si představovali, co děláte, nejspíše teď musíte častěji polykat. Už jenom samotná představa, myšlenkový obraz, vyvolal vylučování potřebných látek, v našem případě slin. Myšlenka vyvolala fyzické změny v organismu.

Podobně jako s představou citrónu náš organismus funguje se všemi myšlenkami a zvláště s emocemi a následnými náladami. Mnohdy ani netušíme, jaké látky při různých představách či emocích naše tělo vylučuje. Tělo si takto vyrábí různé chemické látky, které pak v organismu určitým způsobem pracují. Někdy nám tyto látky pomáhají, někdy ne a někdy dokonce škodí. Sami sobě tak jsme jakousi „farmaceutickou továrnou na výrobu léků“, které užíváme aniž bychom o tom věděli. Naše zdraví pak záleží na tom, co pod vlivem naší psychiky vyrábí a zda je to pro nás dobré.

Tělo a psychika jsou velmi úzce propojeny,

není možné oddělovat tělesnou a psychickou stránku člověka. Samo myšlení totiž přímo mění fyzickou strukturu mozku (počítačový expert by řekl, že u člověka jsou hardware a software nerozlišitelné). Myšlení a emoce způsobují, že se do těla uvolňuje mnoho různých látek, pomocí kterých pak ovlivňují celé tělo. Stačí si jen uvědomit, kolik látek se vyplaví do organismu a co všechno to udělá s tělem mládence, když uvidí pěknou dívku …

Problémy, které zažíváme, oslabují naše zdraví.

Znáte jistě různá rčení typu: „leží jí to v žaludku“ – „zatočila se mi z toho hlava“ – „všechno se ve mně vařilo“ – „viděl rudě“ – „mám toho plné zuby“ – „zalapal po dechu“ – „ztrnula hrůzou“ – „nemohu to strávit“ – „nechci to už ani vidět“ – „mám toho plnou hlavu“ – „leze mi to na nervy“ – „nemůže to vydýchat“ atp. Tyto lidové moudrosti dobře popisují skutečnost. Jak to tedy funguje?

Různá vědomá a nevědomá hnutí mysli přímo ovlivňují chování našeho těla. Ve většině případů mají látky vyplavené vlastními emocemi a myšlením krátkodobý vliv, což je přirozené a v podstatě pozitivní. Pokud ale působí dlouhodobě, jednotlivé buňky našeho těla se jim nakonec přizpůsobí (schopnost se přizpůsobovat je pro živou hmotu přirozené), funkce odpovídajících tělesných orgánů se tím změní a ty pak nepracují podle svého původního určení. Vznikají tak z toho naše známé zdravotní problémy – např. časté bolesti hlavy, nespavost, dlouhodobá únava, zažívací problémy, problémy s tlakem, s dechem, exémy, …

Nemoc je vnějším vyjádřením stavu mysli.

Můžeme si stokrát vědomě říkat, chci být zdravý, ale oblast naší mysli, kterou si běžně neuvědomujeme, tedy nevědomí, nám nemocí dává najevo nějaký vážný problém, o kterém nevíme a měli bychom jej řešit. Nevědomí má totiž daleko lepší přehled o naší celkové sitaci, než kterou si uvědomujeme ve svém vědomí.

Někdy to ale funguje i jinak, v nevědomí můžeme mít také zakódováno, že být nemocný znamená upoutávat na sebe pozornost okolí, která nám chybí. Případně nemocí odkládáme nutnost řešit nepříjemnou situaci a tak dále a tak dále. Proto naše nevědomé programy rozhodnou – bez našeho vědomí – že je lepší být nemocný a mít tyto své „výhody“, než být zdravý a muset se vypořádat s danou situací jiným způsobem. Rozhodně to ale není výrazem naší slabosti, o podobných řešeních našeho nevědomí totiž vůbec nevíme, něvědomí je do velké míry autonomním systémem nezávislým na naší vůli. Všechno, co prožíváme, se odráží na našem zdraví, pozitivně i negativně.

Řešení problémových situací způsobem „Zatnu zuby a přemůžu to“ vede později k problémům ještě větším. Stejně tak nefunguje představa, že tím, když se budu stále nutit do pozitivního chování, bude pak všechno „v pohodě“ – neřešením problému se vše nedobré jen přesune do nevědomí a jednou to pak nutně nějakým způsobem „vybuchne“.

Zdravotní problémy jsou nástrojem našeho nevědomí.

Nemoc je kontrolkou, signálem, že něco není v pořádku. Nemoc nám ale tímto způsobem také dává příležitost s tím něco dělat včas. Mnohdy pak stačí jen vyřešit prvotní problém, odstranit příčinu našich potíží, kterou máme v mysli, a následně se začneme uzdravovat. Záleží jenom na nás, jak se stavíme k sobě a k okolnímu světu.

Buď budeme zdravotní problémy vnímat negativně nebo je přijmeme jako příležitost, díky které si mnohé důležité věci budeme moci ujasnit a vyladit naše myšlení tak, abychom díky tomu mohli být zdravější a měli tak i kvalitnější život.

Naše zdraví závisí na vyladění celé naší osobnosti.

Co vlastně tvoří naši osobnost? Je to celkem složitý systém: tělesnost, sociální a kulturní vztahy, vlastní psychika s vědomím, nevědomím a pudovými složkami a nakonec spiritualita. Zdravý člověk má všechny složky své osobnosti jednak dobře nastavené a jednak vyladěné mezi sebou. Stačí ale jednu z těchto dvou podmínek porušit a máme problém.

Mít zdravotní problém znamená, že jedna ze složek naší osobnosti není zcela v pořádku. Je to třeba nevhodný postoj k sobě samému a ke svému okolí (sem patří především destruktivní myšlenkové programy, kterými se řídíme), nedostatek lásky, dále to mohou být různé nerovnováhy a nevyrovnanosti mezi jednotlivými složkami naší osobnosti. Například pod vlivem různých nevhodných přesvědčení či zvyklostí potlačujeme některé zcela normální potřeby našeho těla (chováme-li se k někomu špatně, nemůžeme čekat, že nám bude ochotně sloužit – s naším tělem je to stejné), naše sociální vztahy jsou v rozporu s tím, co bychom rádi a mnoho dalších příkladů.

Jestliže některá část celého systému naší osobnosti bude v nepořádku, jestliže nebudeme celý tento systém udržovat vyladěný a nebudeme včas řešit vše negativní, co nás v životě potkává, dříve nebo později se to zcela určitě projeví zhoršením našeho zdravotního stavu. Tím si můžeme být zcela jisti.


3. Shrnutí


Fyzický stav je odrazem stavu duchovního.

Duchovně zaměření lidé jistě znají jedno ze základních pravidel, kterými se řídí náš svět: „Co je dole, je jako to, co je nahoře.“ Je obsaženo v mnoha duchovních textech, patří k základům židovské mystiky, ale mluví o něm i Ježíš v modlitbě Otče náš: „…jako v nebi, tak i na zemi…“. Můžeme tedy skutečně zjednodušeně říci (podobně jako v Einsteinově vztahu E=mc2), že náš fyzický stav je pouze odrazem našeho stavu duchovního. Máme-li něco v nepořádku ve své duši, dřív nebo později se to projeví tělesně, tedy na našem zdraví (funguje to samozřejmě i v opačném směru – stane-li se nám např. nějaký úraz, změní to okamžitě zaměření naší mysli).

Pokud dokážeme díky duchovnímu přístupu vyladit všechny složky naší mysli, jsme na dobré cestě. Vyladění mysli pak postupně samo nastaví takové procesy v organismu, které vedou k jeho uzdravení. Naše tělo má velké regenerační schopnosti, musíme mu k tomu ale vytvořit náležité podmínky.

Nečekaná uzdravení? Proč ne.

Jistě víte o různých tzv. „nevysvětlitelných“ uzdraveních. Co mají společné? Všimli jste si, že všichni tito lidé, kteří se takto vyléčili, to dokázali – ať už vědomě nebo nevědomě – tím, že se jim podařilo vyladit si svou mysl a duši? Zkuste si zjistit, jaký vnitřní život tito lidé vedli před onemocněním a jak začali žít a myslet po onemocnění. Důležité přitom vůbec nebylo jejich konkrétní vyznání, ale pouze všeobecné duchovní zásady, kterými se začali řídit, aniž by o tom třeba uvažovali cíleně.

K tomu je ale potřeba připomenout, že důsledné dodržování duchovních pravidel člověka nespoutává, ale spíše mu dává daleko větší pocit volnosti. Tohle však dokáže naplno vnímat pouze ten, kdo to poznal – ještě je navíc nutné si předem ujasnit, co vlastně míníme těmi duchovními pravidly, abychom předem neposuzovali něco, co je pouze naší zkreslenou představou. Duchovními pravidly, o kterých zde mluvím, totiž v žádném případě nemyslím nějaké doktríny různých náboženských společností.

Psychosomatika hledá příčinu zdravotních problémů a pomáhá vylaďovat všechny složky naší osobnosti.

Znamená to tedy, že se člověk uzdravuje pouze samotným poznáním příčiny svých problémů? V některých případech je skutečně možné docílit plného vyléčení téměř ihned po uvědomění si nějakého psychického bloku. Mnohem častěji je ale potřeba teprve po uvědomění si dané příčiny našeho problému začít pracovat na jejím postupném odstranění a také na odstranění vzniklých následků, což vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Rozhodně nečekejte, že po první návštěvě bude vše hned v pořádku, psychosomatika vyžaduje čas. Co se kazilo celá léta, lze jen málokdy spravit „na počkání“.

Můžeme tedy zavrhnout klasickou medicínu?
!!! V žádném případě !!!

Musíme mít neustále na paměti důležitou věc. Z předchozího textu by někdo mohl mít pocit, že stačí léčit pouze duši, nebo chcete-li psychiku, ale byl by to omyl. Už na začátku jsme si řekli, že tělesná a duševní složka člověka tvoří jednotný systém, nelze tedy oddělit jedno od druhého. Chybou je léčit pouze tělo a nevšímat si duše, stejně tak je ale chybou léčit pouze duši a nevšímat si těla. Psychologie se sice týká pouze duše, ale tato léčba musí jít společně ruku v ruce s klasickou medicínou. Proto je naprosto nezbytné při léčbě spojit materiální i duchovní přístup dohromady (samozřejmě je potřeba vybírat kvalitní lékaře a psychology, kteří upřímně myslí na dobro svého pacienta).

Je také potřeba si uvědomit, že tím, kdo léčí není v případě psychosomatiky terapeut, ale samotný klient. Terapeut je ve skutečnosti pouze průvodcem, který pomáhá klientovi nalézt jeho vlastní schopnosti k vyléčení se. Je přitom také nutné zdůraznit, že každý člověk je neopakovatelný originál, takže i cesta k vyléčení se je u každého jiná, neexistuje žádný univerzální recept.

Co dává a co vyžaduje psychologická péče.

Psychologická péče je účinným prostředkem nejen k nalezení sebe sama a k daleko spokojenějšímu vyrovnanému životu, ale je také cestou k tělesnému zdraví. Vyžaduje však pevné, hluboké a opravdové rozhodnutí něco změnit. Budeme-li myslet a chovat se pořád stejně, budou se nám také dít stále stejné věci. Při plném nasazení vlastní vůle ale dokážeme s její pomocí zvrátit i velké problémy.

Je celkem známou věcí, že pokud se pacient léčí třeba i z fatálních nemocí a obrátí se přitom na souběžně probíhající kvalitní psychologickou terapii (především psychosomaticky zaměřenou, jak bylo právě popsáno), jeho šance na naprosté vyléčení se mnohonásobně zvyšují.

Nadšení, sympatie nebo dokonce pouhá zvědavost pro psychosomatiku rozhodně nestačí. Člověk musí doopravdy chtít něco změnit a je připraven na práci se sebou samým – zde však bývá hlavní příčina neúspěchu těch lidí, kteří chtějí snadné řešení bez toho, že by sami byli ochotni něco se sebou dělat.

Principy psychosomatiky se možná zdají být příliš jednoduché na to, abychom díky nim mohli být zdraví, ale je to tak – psychosomatická léčba je principiálně velmi jednoduchá. To, co spolehlivě funguje, je vždy jednoduché. Mysl člověka má potenciál obrovské síly, přestože jde vlastně „pouze“ o její vyladění. Ostatně i ve vědě platí pravidlo, že pokud je určitá teorie založená na jednoduchých principech, pak je to velmi silný ukazatel její správnosti. Pokud nějaká teorie začíná být příliš komplikovanou už ve své podstatě, něco s ní asi není v pořádku (zde mám na mysli základní principy dané teorie, nikoliv matematický aparát popisu, který klidně složitý být může).